www.jaros.in

Drtivou většinu článků na tomto blogu (včetně tohoto) jsem nadatlil na svém komunikátoru Nokia 9300. Tento přístroj má sice své mouchy (např. chybějící foťák, vibrační vyzvánění atd.), ale pro zadávání textu je bez přehánění excelentní. Nepočítám-li ostatní komunikátory od Nokie (9500 a E90), pak je Nokia 9300 jediným telefonem na trhu, jehož klávesnice disponuje samostatnou řadou tlačítek s českými znaky. To z ní dělá velmi mocný pracovní nástroj, který mi v celé řadě věcí dokáže nahradit notebook.

Spousta myšlenek mě napadá v posteli (těžko říct proč právě tam ) a je pro mě velice pohodlné, když kvůli tomu nemusím vstávat a zapínat počítač. Stačí mi pouze rozevřít komunikátor ležící na nočním stolku a hned si můžu onu převratnou ideu (dost často však i úplnou blbost) okamžitě poznamenat. Navíc je Nokia 9300 vybavena pro tyto účely poměrně šikovným kancelářským balíkem (textovým editorem, tabulkovým procesorem a aplikací k tvorbě prezentací), který je docela slušně kompatibilní s MS Office. Klávesnice telefonu je sice velmi kvalitní, ale všema deseti se na ní bohužel psát nedá. To mi však vůbec nevadí, protože jsem si na ní už tak zvyknul, že dokážu psát obstojnou rychlostí sice pouze dvěma prsty, ale dokonce i poslepu

Když mám článek dopsaný, mohu ihned spustit mobilní Operu a text jednoduše zkopírovat na blog. Ještě lepší však je se nejdřív vyspat a poté si svůj nový příspěvek znovu přečíst. To proto, aby člověk získal trochu odstup a nepublikoval každou kravinu, k čemuž Nokia 9300 přímo svádí.

Téma minulého článku se ukázalo být poměrně vděčné, proto jsem se rozhodl ve stejném duchu pokračovat. Tentokrát pokládám otázku, která sice není moc originální, ale řekl bych, že pro lidi kolem kompjůtrů docela typická:

Jaké počítačové (či konzolové) hry Vás bavily nebo baví dodnes?

Já jsem byl počítačovými hrami uchvácen již od chvíle, kdy jsem si na základní škole poprvé zahrál Pac-Mana na mašině od východoněmecké firmy Robotron. Nevím, jestli je možné nazývat počítačem něco, co namísto disketové jednotky mělo rozměrnější mikrovlnou troubu. O grafice také tenkrát nemohla být vůbec řeč - na obrazovce se míhaly pouze textové znaky a člověk potřeboval hodně velkou fantazii, aby si za nimi dokázal představit svého avatara a pronásledující duchy. Z dnešních hráců už těžko někdo pochopí, jak mohla být taková hra zábavná. I já sám se tomu dnes divím.

Kamarád mě inspiroval svým hudebně laděným článkem k tomu, abych napsal také něco podobného. Moje otázka však zní:

Jaké knihy a autory čtete?

Zároveň by to měl být takový můj soukromý průzkum, zda lidé kolem IT v dnešní době čtou také něco jiného, než manuály a referenční příručky.

Začnu nejprve u sebe…

Milan Kundera

To je můj autor číslo jedna. Jednou jsem o něm z legrace prohlásil, že není spisovatel, ale programátor. On sám o sobě tvrdí, že své knihy nepíše od začátku do konce (tak říkajíc v tvůrčím transu), ale spíše opracovává jednotlivé části románu tak dlouho, dokud do sebe dokonale nezapadnou, což jistou spojitost s programováním naznačuje. Také jeho výrazně úsporný styl a cit pro precizní vyjadřování svých myšlenek má s programátorským řemeslem mnoho společného (samozřejmě to myslím pouze v nadsázce).

Myslím si, že by se na mě Milan Kundera za toto zvláštní přirovnání nezlobil, protože sám dal do vínku svému hrdinovi v románu Nesmrtelnost víru nikoli v boha, ale spíše ve stvořitelův kompjůtr. Podle toho soudím, že Bůh by musel být (podle spisovatelova hrdiny a potažmo i samotného Kundery) nejvyšší programátor.

Nejoblíbenější díla: Nesmrtelnost, Nesnesitelná lehkost bytí

V minulém díle jsem rozebral práci s interními tabulkami v ABAPu a dnes se pustím pro změnu do reportů.

Reporty

Report je ten nejjednodušší program (samozřejmě může být i složitý), který můžete v ABAPu napsat. Obecně lze říci, že report nemá za cíl nic jiného, než vzít data (například je načíst z databáze) a zobrazit je v nějakém srozumitelném formátu. Ukažme si tedy, jak takový naprosto triviální report může vypadat:

REPORT my_first_report.

****************************************
* GLOBAL DECLARATIONS                  *
****************************************
DATA: g_hello TYPE char15 VALUE 'Hello World!'.

****************************************
* START OF SELECTION                   *
****************************************
START-OF-SELECTION.
  WRITE g_hello.

Z toho, co jsem o ABAPu řekl minule, by se možná mohlo zdát, že programovat v něm dokáže každý, kdo alespoň trochu ovládá angličtinu. Není to tak docela pravda. ABAP je sice docela přístupný programovací jazyk; i neprogramátor v něm zvládne sesmolit nějaký ten report, ale k jeho plnému zvládnutí a využití všech pokročilejších programovacích technik, které nabízí, je přece jen zapotřebí o trochu více fištrónu. Především znalost jiného programovacího jazyka je pro začínajícího abapistu velkou výhodou. Ne snad, že by byl ABAP náročný na pochopení, ale jeho nadměrná rozvláčnost a velké množství příkazů (a jejich variant) by mohly potenciálního adepta od programování spíše odradit.

Já se však musím pochlubit, že mi ABAP přešel do krve poměrně snadno a rychle, protože jsem měl předchozí zkušenosti s Object Pascalem (Delphi), JavaScriptem a částečně také s PHP. Věděl jsem, co od jazyka chtít a znal jsem způsoby, jak toho obecně dosáhnout. Řada věcí je v ABAPu identická se zmíněnými programovacími jazyky, najdou se však i výjimky a není jich zrovna málo.

Tak jsem se pěkně porochnil v bahně IT bulváru, vytočil pár lidí k nepříčetnosti a teď bych pro změnu zkusil napsat opět něco trošku méně kontroverzního, nekonfliktního, odborného a vůbec veskrze seriózního, jak jsem přislíbil. Doufám však, že moje prognóza ohledně čtenosti takového článku se nenaplní.

A jak už je u mých příspěvků o SAPu zvykem - bude to na pokračování.

Kterak jsem tedy začínal se SAPem (a samozřejmě také s ABAPem - jeho nerozlučným kamarádem), dějství první: Jó to bylo tehdá, když 256 MB paměti (no dobře, RH měl 512) stačilo každému a Need for Speed ještě bývala považována za vcelku zábavnou hru. A tehdy jsem poprvé přišel do styku se SAPem. No co vám budu povídat, zpočátku jsem na ten německý ERP (tenkrát jsem ještě tak úplně nevěděl, co ta zkratka znamená) koukal jako vůl na nová vrata. A divil se, div jsem si hlavu nevykroutil - na tohle mě ve škole zkrátka nepřipravili: Proboha, jak tahle vykopávka (už od prvního pohledu sto let za opicema) může být nejrozšířenějším (a současně zdaleka ne nejlevnějším) systémem ve velkých firmách? Naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu a nerozběhl se hned za svým šéfem, abych mu vyčetl, do čeho mě to navezl.

Minulý týden jsem otevřeně vyjádřil své preference ohledně internetového prohlížeče a bouřlivá reakce čtenářů na sebe nenechala dlouho čekat. Zvláštní, jak je toto téma pro mnohé citlivé, že je snad rozumnější jej raději obcházet po špičkách. A určitě to není jediné téma, které v komentujících probouzí tak silné emoce.

Psát komentáře do internetových diskuzí a fór není stejné jako diskutovat s kamarádem nad šálkem dobré kávy. Je to mnohem dravější sport, který vyžaduje ostré lokty a kachní žaludek. Člověk si říká, že si musí zachovat odstup, ale to není vůbec jednoduché, jakmile je jednou vystaven útoku na své základní morální hodnoty. Většinou se nakonec stejně nechá vyprovokovat a často klesne na úroveň anonymního komentujícího, pro něhož je agresivní chování ve virtuálním světě zřejmě dobrým způsobem relaxace a uvolnění napětí (či řešení vlastních komplexů?).

Základem při focení čehokoliv je dobré světlo. Pokud ho nemáte, tak vám může pózovat třeba samotná Marilyn Monroe a výsledek nebude stát za nic. Naopak je-li scéna dobře nasvícená, pak může udělat dobrou fotku i průměrný cvakálista jako jsem já.

Raději ještě jednou zopakuji, že jsem čistokrevný fotograf amatér, který fotí pouze s obyčejným kompaktem (Canon A520). S nastavováním expozice a dalších parametrů se většinou moc nezdržuji. Rozhodující je pro mě vystihnout správný okamžik a trefit kompozici. To se mi většinou daří (nebo nedaří) zcela intuitivně, podle toho, jak to zrovna vidím.

Včera odpoledne bylo počasí pro fotografa krajináře jako stvořené: dramaticky zamračená obloha a čas od času vykouklo sluníčko, aby krásně rozjasnilo okolní krajinu. A já už jsem se nemusel starat o nic dalšího, stačilo jenom chodit a mačkat spoušť. Myslím, že pár fotek se mi docela povedlo…

Kompletní sadu fotek si můžete prohlédnout na Picasa Web Albums .

Co že mi to České dráhy zase provedly, že jsem si dovolil parafrázovat ten jejich krásný, bohužel ne však úplně pravdivý slogan? Inu nevím, zda má vůbec smysl tohoto monopolního molocha (krásné spojení ) pomlouvat, protože v očích veřejnosti už stejně nemá kam klesnout. Ale co, jednou jsem blogerem, tak co bych si nevylil své smutné srdíčko (možná spíš pěkně naštvané ).

Věc se má tedy tak. Zhruba dvakrát měsíčně cestuji vlakem z Pardubic do Kolína (a zpět), proto jsem si pořídil zákaznickou kartu ČD za 600 korun s platností na 3 roky (kartu na kratší období bohužel ČD ve své notně omezené nabídce nemají). Jako zákazník Českých drah však bohužel mnoha výhod nepožívám: Mam pouze nárok na slevu, kterou bych mohl získat také zakoupením zpáteční nebo skupinové jízdenky.

Dnes odpoledne jsem navštívil kolínské nádraží s úmyslem dopravit se domů do Pardubic. Na tabuli byl uveden pravidelný odjed rychlíku v 16:40, předpokládané zpoždění asi 10 minut. Však to znáte sami (nebo neznáte, pokud máte to štěstí a nejste zákazníky ČD), těch obligátních 10 minut by měli tisknout rovnou do jízdního řádu.

Raději předem upozorňuji, že cílem tohoto článku není odstartovat další z četných polemik o tom, který prohlížeč je lepší (je přece nad slunce jasnější, že je to Opera!). Navíc od toho tu jsou jiní (s více eR a Há v iniciálách ).

Přiznám se, že argumentům jako je tento moc nerozumím:

"Opera je sice rychlejší než kterýkoliv jiný prohlížeč a má více propracovaných funkcí v základní instalaci, ale já se spokojím s Firefoxem…"

Proboha proč? Vždyť jsou oba prohlížeče zadarmo, tak nechápu, jak se může někdo rozhodnout pro ten s jednoznačně horšími parametry.

Když je řeč o těch karikaturách, tak Vám dám ještě tip na jednu výbornou stránku, na kterou mě přivedl (po tom, co jsem ho inspiroval svým příspěvkem ) můj kamarád (taktéž bloger). Ten ve svém článku zmiňuje službu pro vytváření simpsnovských avatarů na stránkách propagujících film The Simpsons - Movie.

Já jsem však objevil ještě lepší hračičku - Simpsonize Me. Na tomto webu stačí nahrát fotku a karikatura se vygeneruje sama. Samozřejmě je možné ji dodatečně upravit, aby byl výsledek ještě blíže realitě. A jakmile jste s podobou svého avatárka spokojeni můžete si třeba zakoupit hrneček (za cca $ 13 + poštovné) nebo tričko se svým komiksovým dvojníkem. Myslím, že je to docela zajímavý tip na vtipný a ne úplně tradiční dárek.

No uznejte sami, není mi podobný?

Tak jako se dějiny lidstva dělí na období před Kristem a po Kristu, i já jsem začal ve svém životě rozlišovat dobu před blogem a po něm. Samozřejmě trošku přeháním (možná spíš trošku víc), ale po právě uplynulých dvou měsících blogování musím uznat, že blog je regulérní droga, na kterou jsem si vypěstoval návyk zatraceně rychle.

Možná je na nějaké bilancování přece jenom příliš brzy, přesto bych chtěl uvést pár postřehů, které jsem si během své krátké spisovatelské kariéry uvědomil:

1. Jakmile si začnete psát blog, máte najednou mnohem méně času.
2. Ať už vás napadne sebevětší blbost (viz např. tento článek ), máte silné nutkání si ji hned poznamenat a ještě za tepla ji sdělit světu.
3. Přestanete psát komentáře, protože proč psát komentáře na cizí blogy, když můžete rovnou napsat článek na vlastním blogu a ten potom pouze zalinkovat (zvyšuje to PageRank, viz bod 5).
4. Když už publikujete ty úžasné a neotřelé články, chcete, aby je také někdo četl. Jenže to je ve světě, kde je více pisálků než čtenářů, docela problém.
5. Potom si dáte na stránky počítadlo (samozřejmě nastavené na počáteční stav aspoň milión návštěv) a najednou zjistíte, že váš blog navštěvuje kromě vás už jenom robot z Googlu.
6. A v tomto bodě to buď zabalíte (brblajíc na nespravedlnost světa) nebo prostě zatnete zuby a píšete dál.

Já doufám, že se mi tento bod zvratu právě podařilo překonat a už to bude jen a jen lepší, ale samozřejmě bych to nerad zakřiknul. Takže moji milí čtenáři, nenechte mě ve štychu!