www.jaros.in

Když už jsou na pořadu dne ty srandičky (v honbě za vysokou a ještě vyšší návštěvností ), tak si nemůžu odpustit ani tuhle legrácku, která mi dnes odpoledne přistála v poště:

Dialog před svatbou

ONA: Ahoooj!
ON: Nooo konečně!
ONA: Chceš, abych odešla?
ON: Ne, ne… Už jen ta představa je hrozná!
ONA: Miluješ mě?
ON: Samozřejmě. Celé dny a noci!
ONA: A podvedl jsi mě někdy?
ON: Ne, ne! Nikdy! A proč se mě tak sprostě ptáš?
ONA: A dáš mi pusinečku?
ON: Jasně! Při každé příležitosti!
ONA: A byl bys někdy schopný mě uhodit?
ON: Ty ses zbláznila! Vždyť víš, jaký jsem!
ONA: Můžu Ti důvěřovat?
ON: Ano.
ONA: Ach, lásko…

Dialog pár let po svatbě (čti odspoda nahoru).

V pondělí jsem shlédnul film britského režiséra Dannyho Boylea Sunshine (v úterý jsem si to pro jistotu zopakoval ještě jednou) a dnes můžu s odstupem říci, že se jedná o velmi působivou sci-fi podívanou. Děj je zpočátku vyprávěn pozvolnu (řekl bych až komorně), později však nabírá na obrátkách. Vizuální zpracování na mě působí mimořádně stylově (dokonce v něm spatřuji jistý odkaz na Kubrickovu Vesmírnou odyseu). Hudebnímu doprovodu též není co vytknout a skvěle dokresluje celkovou tíživou atmosféru, která vás zatlačí hluboko do křesla a vy budete mít pocit, že jste osamoceni ve vesmíru, vzdáleni milióny kilometrů (přibližně 149 mil. km ) od Země. Co víc si fanoušek žánru sci-fi může přát?

(velmi volně přeloženo z anglického originálu Programming Language Stories - Příběhy o programovacích jazycích)

Příběh první - C

Chlapík potřebuje postavit boudu pro psa a tak si na práci najme řemeslníka. Stavitel, který je zároveň programátorem v jazyku C, mu navrhne, že místo obyčejné dřevěné boudy postaví boudu z cihel, která bude daleko kvalitnější a vydrží navěky. Klient je nejprve nedůvěřivý, ale zedníkovy argumenty zní velmi přesvědčivě, takže nakonec souhlasí.

Práce na stavbě boudy trvá celou věčnost - pokaždé, když už se zdá být bouda hotová, objeví se nová skulinka (leak) mezi cihlami, kterou je potřeba utěsnit. Na rozdíl od stavby ze dřeva, kde stačí chybně změřené prkno pouze vhodně seříznout, u cihlové stavby je nutné vše předem důkladně promyslet a rozvrhnout.

Rok se s rokem sejde a bouda je konečně hotová. Klient zaplatí dohodnutou odměnu a zedník je už téměř na odchodu. Na chvíli se však zamyslí a povídá: „Zaplatil jste paletu cihel a já jsem na stavbu použil všechny, ale jedna cihla zbyla. Byla by škoda kdyby přišla na zmar.“ Než se zákazník stačí vzpamatovat, už se zedníkem uzavírá novou zakázku na stavbu cihlové cesty od domku k boudě. Zedník přiobjedná další cihly potřebné k vybudování cesty a ihned se pouští do práce, která mu jde tentokrát poněkud lépe od ruky.

Dovolil jsem si pár vtípků převážně z programátorské a IT profese…
(sesbíráno různě na internetu)

Chlápek letí v balónu a najednou zjistí, že začíná klesat, nepůjde to zastavit a neví, kde je. Tak se rozhlíží kolem a pod sebou uvidí nějakého turistu.
Zavolá na něj: „Haló, pane, nevíte, kde jsem?“
Turista se podívá na chlápka v balónu a odpoví: „V balónu!“
Chlápek trochu naštvaně odpovídá: „To vím, ale tak mne napadá - vy musíte být z IT!“
„Jak jste na to přišel?“, zvědavě se ptá turista.
„To je jednoduché“, říká chlápek. „Vaše odpověď je zcela přesná a je mi úplně na hovno.“
„Jak vás tak poslouchám, vy musíte být z obchodního!“ říká turista.
„A jak jste na to přišel vy?“, ptá se obchodník.
„To je také úplně jednoduché“, říká turista, „vy jste v prdeli a můžu za to já.“ Tři známí - právník, programátor a umělec - probírají problematiku milenek.
Umělec povídá: „Pánové, ta vášeň je ohromně inspirativní a zrovna tak riziko, že na to manželka přijde.“
Právník to rozebírá odborně: „No, podle mého z toho koukají jen problémy. Skončí to rozvodem, alimenty a nakonec možná i vyhazovem z práce.“
A programátor se usměje a říká: „Je to ta nejlepší věc na světě, zvlášť když o tom manželka ví. To si totiž potom myslí, že jsem s milenkou, milenka si myslí, že jsem s manželkou a já můžu v klidu celou noc programovat!“

Jedná se o poměrně originální variaci na téma tamagotchi, které je dnes již poněkud málo cool a trendy. Proto výrobce Radica přišel s inovací v podobě hned celé sady několika tamagotchi-kostiček, které po přiložení k sobě spolu mohou vzájemně komunikovat. S trochou nadsázky by se tomu mohlo říkat třeba komunitní tamagotchi: „Stick People Sticking Together“.

V základu máte dvě kostičky (u nás se dají pořídit za nějakých 1000 korun), přičemž každou z nich „obývá“ pixelový panáček s vlastní osobností a také profesí (např. muzikant, záchranář nebo třeba úředník atd.). Zábava začíná, jakmile propojíte dvě (a více) kostiček k sobě pomocí magnetů. Postavičky se najednou začnou navštěvovat, hrát si spolu nebo se mohou i pohádat.

Další vylepšení spočívá v přítomnosti pohybového senzoru, což v praxi znamená, že s panáčkem můžete třást a hrát s ním různé hry založené na tomto principu. Kostičky se dají dokupovat a pokud jich nashromáždíte dostatečné množství, můžete si z nich vybudovat třeba takový malý paneláček…

Jaké zvolit vyhledávání na weblogu? To vestavěné, které je součástí vašeho CMS (redakčního systému) nebo vyhledávání pomocí uživatelsky definovaného vyhledávače Googlu? Obě řešení mají svá pro a proti:

1. Google custom search

Ve prospěch Googlu hovoří kvalitní vyhledávací engine, který umí skloňovat a časovat. V případě překlepu uživatele upozorní a nabídne správné heslo. Navíc se prakticky neustále vyvíjí, takže co do kvality nalezených výsledků mu standardní integrované CMS vyhledávání nemůže konkurovat.

Jak takové vyhledávání zprovoznit? Stačí si jen vygenerovat kód na stránkách Googlu a vložit jej do příslušné šablony blogu. Je možné též zvolit, zda se výsledky vyhledávání budou zobrazovat standardně na stránce generované Googlem (tak, jak to mám řešeno já) nebo v iframu zapsaným do vlastní stránky pomocí JavaScriptu (tak, jak to má např. Radek Hulán). Druhá varianta není vhodná z důvodu přístupnosti webu (nefunguje pokud má uživatel vypnutý JS)

Jediný problém spatřuji v aktuálnosti výsledků vyhledávání. Trvá totiž nějakou dobu, než Google zaindexuje nově přidané články a to i v případě, že Googlu pravidelně předhazujete aktualizovanou mapu webu.

Hledal jsem nějaké zajímavé tapety na plochu a narazil jsem na web Wallpaperz.net. Je možné si odsud zdarma stáhnout poměrně slušnou sbírku kvalitních wallpaperů s herní tématikou. Některé (většinou ty nejzajímavější) tapety evidentně pocházejí ze serveru Gamewallpapers.com, kde jsou nabízeny pouze registrovaným uživatelů a pochopitelně za poplatek. Netroufám si posuzovat do jaké míry si autoři první uvedené stránky počínají legálně (již koncové Z v adrese však cosi naznačuje), to ať si rozhodne každý sám. Stahovat či nestahovat, toť otázka…

No a když už má člověk k dispozici tak pěknou sadu wallpaperů, je škoda mít na ploše stále jeden a tentýž. Je sice možné čas od času změnit tapetu ručně, ale to je přinejmenším otravné. Já osobně na automatickou změnu tapety používám malou šikovnou utilitku CooL Wallpaper Changer (která umí mimo jiné například zobrazit i kalendář přímo na ploše). Vyzkoušejte si tento prográmek a sami uvidíte jakého oživení se váš starý nudný desktop dočká.

Narazil jsem na velice zajímavé srovnání dvou naprosto odlišných kultur - Němců a Číňanů. Myslím si, že by to s jistou mírou generalizace a s přimhouřeným (šikmo)očkem šlo aplikovat na Evropany a Asiaty obecně. Jelikož pracuji v české pobočce jedné nejmenované taiwanské společnosti (ve které je národnostní skladba opravdu mimořádně pestrá), mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že se jedná o srovnání velice trefné…

Levý (modrý) obrázek znázorňuje německou kulturu, pravý čínskou.

Názory

Stáhnul jsem si novou Operu Mini do svého komunikátoru Nokia 9300 a zatímco se browser instaloval, přemítal jsem, jakýpak asi pokrok vývojáři od minula učinili. Čekal jsem změny víceméně kosmetického rázu, ale první zobrazená stránka (můj blog) mi doslova vyrazila dech. Vždyť tohle vypadá téměř stejně jako kdybych si web prohlížel na desktopu! Tedy až na „trochu“ menší rozlišení displeje mého komunikátoru (640 x 200 bodů) - bez horizontálních posuvníků to asi nepůjde nikdy.

Raději jsem se ještě jednou ujistil, zda jsem omylem nespustil Operu Mobile, která takto webové stránky zobrazuje odjakživa (nebo se o to aspoň s menšími či většími úspěchy pokouší), ovšem zhruba třikrát (i vícekrát) pomaleji než Opera Mini. Celý fígl rychlého mobilního internetu spočívá v optimalizaci stránek pro různá mobilní zařízení na proxy serveru Opery. Bohužel dříve šla tato optimalizace tak daleko, že bylo odstraněno i téměř veškeré formátování a grafické prvky, takže výsledná stránka neměla s originálem vizuálně skoro vůbec nic společného. To je ale dnes již minulostí - posuďte sami tu úžasnou proměnu. A já si jdu naplno užívat mobilního internetu…

O víkendu jsem shlédnul hudební klip z filmu Kouř. Je to správná úchylárna jak se na divadlo Sklep sluší a patří. Mrzí mě, že jsem tento film dosud neviděl, ale určitě to v brzké době napravím. Pokud netušíte, o čem je řeč, pusťte si pro začátek zmíněné video…

Kouř - Arnoštek je prostě boží…

Nedá mi to, abych nezareagoval na dnešní palcový titulek na iDnes.cz. Nachází se pod ním rozhovor s písničkářem Jaroslavem Hutkou, který si nyní užívá svých pět minut slávy v souvislosti s hanopísní Udavač z Těšína na adresu Jaromíra Nohavici. V písni Hutka naráží na Nohavicovu spolupráci s tajnou policií v dobách komunismu a především na koncert pro emigranty v 80. letech ve Vídni, kterého se mohl Nohavica zúčastnit pouze pod podmínkou, že podá StB zprávu o životě exulantů.

Já, jako člověk, který si pamatuje komunismus z dětství jen letmo a který nikdy nebyl vystaven podobnému nátlaku, těžko můžu objektivně říci, zda bych sám dokázal totalitním represím čelit. Ti nemnozí, kteří to dovedli, samozřejmě zasluhují velikou úctu. Naproti tomu ty, co tento boj „neustáli“, dle mého názoru nelze jednoznačně odsoudit. Myslím si, že není hanba nebýt hrdinou, obzvlášť když hrdina je pojem poměrně obtížně uchopitelný. O tom, zda sám Jaroslav Hutka hrdinou je či ne, ať si každý rozhodne sám.

Jarek Nohavica byl možná „zbabělý“ co se týče života v totalitním režimu, ale jako písničkář má odvahy (a především talentu) na rozdávání. Oblíbenost u posluchačů a vyprodané koncertní sály jsou toho jasným důkazem. Třeba kdyby se o trochu této „odvahy“ podělil se svým méně úspěšným kolegou, odpustil by si pan Hutka své jedovaté výpady, které jsou pro mě osobně pouhým důkazem falešné závisti. Hutkův „výron kreativity“ je především ukázkovou výpovědí o něm samém a zcela jistě se zařadí po bok Vyčítalova megasongu.

Nevypínám

(hudba a text Bratři Orffové › ukázka skladby)

Mít tak tu moc i když je noc a nebo den
Vypnout mozek, aby spal
Nic necítit, nic nevědět
A nebýt tady, nebýt tam

Jenže to nejde
A i když spím nevypínám
Vím, že to přejde, až přejde ten pocit
Co mám - ten sebeklam

Čím víc mám let, čím víc mě svět
Odsává z žil, tím častěj přicházím
Ta myšlenka má už i tvar
A má můj hlas, vtíravě doráží

Tak vypni se sám, já odmítám
Cestu znám, vede jen tam
Vím, že zpátky to nejde
Tak rozhodně nevypínám

A jaký je Váš názor?
Vypínat (počítač) nebo nevypínat?

Web DeviantART by se dal stručně charakterizovat jako neuvěřitelně obsáhlá databáze především výtvarného (ale i například literárního) umění. Jsou zde k vidění (a ke stažení) fotografie pečlivě roztříděné do všech myslitelných (i nemyslitelných) kategorií, podkategorií a podpodkategorií. Dále se návštěvník může pokochat různými kresbami, malbami, digitálním uměním, komiksovou tvorbou, grafity, flashovými animacemi a celou řadou dalších deviací.

Učet si tu může založit každý, kdo chce publikovat svá dílka a dát je napospas neúprosné mezinárodní kritice. Já služeb DeviantARTu využívám už hodně dlouho, nejčastěji, když potřebuji vyhledat nějaký tématický obrázek či fotografii ke svému článku, ale plnohodnotným deviantem jsem se stal teprve včera. Třeba časem také přispěji svou troškou do mlýna. Momentálně se však jenom přehrabuji v té záplavě kvalitních (ale i méně kvalitních) děl, která má na svědomí početná internetová komunita uživatelů - deviantů.

Občas se mi podaří narazit na opravdový skvost, jakým je například galerie Gilada Benariho, která obsahuje více než 400 úžasných fotografií (a další rychle přibývají). Co kus, to perla. Gilade, díky!

V poslední době travím v práci poněkud více času, než by mé přítelkyni bylo milé, což mě inspirovalo (žřejmě též pod vlivem přepracovanosti) ke složení následující říkanky:

Trudný úděl japonských žen

(autor Pavel Jaroš)

Japonky skládají origami,
chudinky malinký - doma samy.
Hedvábný papír v ručkách obrací,
těžký je boj se sexuální frustrací.

Slunce zapadá nad Fudžijamou.
Z práce se manželé nedostanou
dříve, než projekt dokončí.
Pracovní doba nikdy nekončí.

Japonská žena trudný úděl má,
chudinka malinká - neukojená.
Marně psa Aiba za ušima hladí,
bakelit chlapa nenahradí!

Seznam.cz v rámci svého faceliftu přišel mimo jiné také s kompletní skinovatelností. Centrum.cz samozřejmě nechtělo zůstat pozadu a ihned se pokusilo nabídnout svým uživatelům něco podobného (ačkoliv když dva dělají totéž, není to totéž).

A ani já nechci zůstat stranou módních trendů, proto jsem se rozhodl pro menší obměnu vzhledu Sektoru PJ. Jak se Vám líbí nebeská modř?

Je hned několik důvodů, proč jsem na svém blogu (pravděpodobně však pouze dočasně) „zanevřel“ na SAP. Tím prvním je smutný fakt, že články o programování v SAPu (ABAPu) nikoho příliš nezajímali. Jó když si dovolím prohlásit, že Seznam stojí za starou bačkoru, to je jiný kafe... Ale SAP holt na českém internetu není v kurzu. Cílová skupina je zřejmě příliš úzká na to, aby se našlo dostatek čtenářů, které by mé články vyváděly z míry. A když není koho provokovat, tak to pro mě není žádná zábava...

Za druhé si pokládám otázku, zda si vůbec SAP zaslouží, abych mu na svém blogu věnoval tolik prostoru, kolik jsem mu věnoval až doposud. Očekávané platby za reklamu na můj účet zatím nedorazily, tak vážně zvažuji, zda se nemám pohlédnout po nějaké jiné softwarové firmě, které bych se mohl vetřít do přízně. Co třeba Microsoft? Ne, tam už je obsazeno.

A konečně za třetí: Pokud pracujete se SAPem dnes a denně, pak se časem nějak vytratí potřeba zabývat se jím i ve volném čase. Blog je pro mě především zábava, proto chci psát spíše o tématech, kterým možná tak docela nerozumím, ale o to více mě zajímají a rozšiřují můj rozhled (rád bych věřil, že nejen můj).

Inu, jak trefně poznamenal aTeo: „Čím méně má kdo informací, tím více mluví. Ti, kteří nemají informace žádné, mluví neustále.“ Já k tomu jen dodávám, že ti největší borci si pro tyto účely ještě založí blog.

V poslední době jsem se začetl do několika blogů, které kupodivu příliš nesouvisí s IT, ale přesto (či právě proto) jsou velice zábavné.

Za prvé se jedná o již dříve zmiňovaný Příběh strýčka (psal jsem o něm zde). Děj plný záhad a tajemna začíná nabírat obrátky a nedá čtenáři vydechnout. Moje přirovnání k Šifře mistra Leonarda se ukázalo jako poměrně trefné. Autorka (či autor) dokazuje, že i do tohoto žánru lze zapojit smysl pro humor. Například vyslovuje domněnku (ústy kardinála Lavady), že Dan Brown napsal svůj nejznámější román na zakázku jejího strýčka (nebo snad otce?), aby tak pošpinil pověst prelatury Opus Dei.

Dále bych chtěl zmínit stálici v mém osobním žebříčku, a sice Černého Petra - opravdového šéfa - což není tak docela blog, ale seriál článků, které vychází na pokračování jako rubrika měsíčníku BIZ a k mé velké radosti též na internetu. Jedná se o výjimečně trefné postřehy člověka, který má s korporátním prostředím opravdu bohaté zkušenosti a také mimořádný pozorovací talent. Firemní kultura je pro Černého Petra nikdy nevysychající studnicí inspirace a pro věrné čtenáře jsou na oplátku Petrovy trefné postřehy vždy spolehlivým zdrojem zábavy, ba i ponaučení. Ale proč se vlastně namáhám s vysvětlováním? Černého Petra čtou všichni a kdo říká, že ne, ten právě dočetl aktuální díl.