www.jaros.in

Nedá mi to, abych nezareagoval na dnešní palcový titulek na iDnes.cz. Nachází se pod ním rozhovor s písničkářem Jaroslavem Hutkou, který si nyní užívá svých pět minut slávy v souvislosti s hanopísní Udavač z Těšína na adresu Jaromíra Nohavici. V písni Hutka naráží na Nohavicovu spolupráci s tajnou policií v dobách komunismu a především na koncert pro emigranty v 80. letech ve Vídni, kterého se mohl Nohavica zúčastnit pouze pod podmínkou, že podá StB zprávu o životě exulantů.

Já, jako člověk, který si pamatuje komunismus z dětství jen letmo a který nikdy nebyl vystaven podobnému nátlaku, těžko můžu objektivně říci, zda bych sám dokázal totalitním represím čelit. Ti nemnozí, kteří to dovedli, samozřejmě zasluhují velikou úctu. Naproti tomu ty, co tento boj „neustáli“, dle mého názoru nelze jednoznačně odsoudit. Myslím si, že není hanba nebýt hrdinou, obzvlášť když hrdina je pojem poměrně obtížně uchopitelný. O tom, zda sám Jaroslav Hutka hrdinou je či ne, ať si každý rozhodne sám.

Jarek Nohavica byl možná „zbabělý“ co se týče života v totalitním režimu, ale jako písničkář má odvahy (a především talentu) na rozdávání. Oblíbenost u posluchačů a vyprodané koncertní sály jsou toho jasným důkazem. Třeba kdyby se o trochu této „odvahy“ podělil se svým méně úspěšným kolegou, odpustil by si pan Hutka své jedovaté výpady, které jsou pro mě osobně pouhým důkazem falešné závisti. Hutkův „výron kreativity“ je především ukázkovou výpovědí o něm samém a zcela jistě se zařadí po bok Vyčítalova megasongu.

Je hned několik důvodů, proč jsem na svém blogu (pravděpodobně však pouze dočasně) „zanevřel“ na SAP. Tím prvním je smutný fakt, že články o programování v SAPu (ABAPu) nikoho příliš nezajímali. Jó když si dovolím prohlásit, že Seznam stojí za starou bačkoru, to je jiný kafe... Ale SAP holt na českém internetu není v kurzu. Cílová skupina je zřejmě příliš úzká na to, aby se našlo dostatek čtenářů, které by mé články vyváděly z míry. A když není koho provokovat, tak to pro mě není žádná zábava...

Za druhé si pokládám otázku, zda si vůbec SAP zaslouží, abych mu na svém blogu věnoval tolik prostoru, kolik jsem mu věnoval až doposud. Očekávané platby za reklamu na můj účet zatím nedorazily, tak vážně zvažuji, zda se nemám pohlédnout po nějaké jiné softwarové firmě, které bych se mohl vetřít do přízně. Co třeba Microsoft? Ne, tam už je obsazeno.

A konečně za třetí: Pokud pracujete se SAPem dnes a denně, pak se časem nějak vytratí potřeba zabývat se jím i ve volném čase. Blog je pro mě především zábava, proto chci psát spíše o tématech, kterým možná tak docela nerozumím, ale o to více mě zajímají a rozšiřují můj rozhled (rád bych věřil, že nejen můj).

Inu, jak trefně poznamenal aTeo: „Čím méně má kdo informací, tím více mluví. Ti, kteří nemají informace žádné, mluví neustále.“ Já k tomu jen dodávám, že ti největší borci si pro tyto účely ještě založí blog.

Se zpožděním, ale přece, jsem si přečetl článek Jiřího Macicha, který reaguje na reportáž TV Nova o ztrátě e-mailů řádově několik set tisíc uživatelů portálu Seznam.cz. Jiří Macich celou záležitost považuje za nafouknutou bublinu a poškozenému podnikateli, který v reportáži vystupuje, to prý patří.

Já osobně bych ale tuto věc takto nezlehčoval. U jakéhokoliv jiného českého freemailu by se to snad dalo tolerovat, ale u Seznamu - jedničky na českém internetu - je to podle mě průser jak Brno. Já sám na Seznamu schránku mám, ale naštěstí ji téměř nevyužívám, takže se mě kompletní ztráta všech e-mailů (nebylo jich mnoho) skoro vůbec nedotkla. Tisková mluvčí Seznamu se ovšem dušovala, že veškeré ztracené e-maily budou obnoveny. Nicméně dodnes se tak nestalo a mám tedy vážné pochybnosti, že k tomu ještě dojde!

[kliněte na obrázek pro zobrazení v plné velikosti]

Co se týče dotčeného podnikatele, uznávám, že je pouze jeho chybou, že svůj byznys zakládá na freemailové službě, ale to je tak asi všechno. Zajímalo by mě, jak by svou teorii pan Macich vysvětlil běžnému uživateli, kupříkladu své babičce, která nemá o zálohování ani ponětí, ale přesto svá data považuje za důležitá…

Minulý týden jsem otevřeně vyjádřil své preference ohledně internetového prohlížeče a bouřlivá reakce čtenářů na sebe nenechala dlouho čekat. Zvláštní, jak je toto téma pro mnohé citlivé, že je snad rozumnější jej raději obcházet po špičkách. A určitě to není jediné téma, které v komentujících probouzí tak silné emoce.

Psát komentáře do internetových diskuzí a fór není stejné jako diskutovat s kamarádem nad šálkem dobré kávy. Je to mnohem dravější sport, který vyžaduje ostré lokty a kachní žaludek. Člověk si říká, že si musí zachovat odstup, ale to není vůbec jednoduché, jakmile je jednou vystaven útoku na své základní morální hodnoty. Většinou se nakonec stejně nechá vyprovokovat a často klesne na úroveň anonymního komentujícího, pro něhož je agresivní chování ve virtuálním světě zřejmě dobrým způsobem relaxace a uvolnění napětí (či řešení vlastních komplexů?).

Co že mi to České dráhy zase provedly, že jsem si dovolil parafrázovat ten jejich krásný, bohužel ne však úplně pravdivý slogan? Inu nevím, zda má vůbec smysl tohoto monopolního molocha (krásné spojení ) pomlouvat, protože v očích veřejnosti už stejně nemá kam klesnout. Ale co, jednou jsem blogerem, tak co bych si nevylil své smutné srdíčko (možná spíš pěkně naštvané ).

Věc se má tedy tak. Zhruba dvakrát měsíčně cestuji vlakem z Pardubic do Kolína (a zpět), proto jsem si pořídil zákaznickou kartu ČD za 600 korun s platností na 3 roky (kartu na kratší období bohužel ČD ve své notně omezené nabídce nemají). Jako zákazník Českých drah však bohužel mnoha výhod nepožívám: Mam pouze nárok na slevu, kterou bych mohl získat také zakoupením zpáteční nebo skupinové jízdenky.

Dnes odpoledne jsem navštívil kolínské nádraží s úmyslem dopravit se domů do Pardubic. Na tabuli byl uveden pravidelný odjed rychlíku v 16:40, předpokládané zpoždění asi 10 minut. Však to znáte sami (nebo neznáte, pokud máte to štěstí a nejste zákazníky ČD), těch obligátních 10 minut by měli tisknout rovnou do jízdního řádu.

Tak jako se dějiny lidstva dělí na období před Kristem a po Kristu, i já jsem začal ve svém životě rozlišovat dobu před blogem a po něm. Samozřejmě trošku přeháním (možná spíš trošku víc), ale po právě uplynulých dvou měsících blogování musím uznat, že blog je regulérní droga, na kterou jsem si vypěstoval návyk zatraceně rychle.

Možná je na nějaké bilancování přece jenom příliš brzy, přesto bych chtěl uvést pár postřehů, které jsem si během své krátké spisovatelské kariéry uvědomil:

1. Jakmile si začnete psát blog, máte najednou mnohem méně času.
2. Ať už vás napadne sebevětší blbost (viz např. tento článek ), máte silné nutkání si ji hned poznamenat a ještě za tepla ji sdělit světu.
3. Přestanete psát komentáře, protože proč psát komentáře na cizí blogy, když můžete rovnou napsat článek na vlastním blogu a ten potom pouze zalinkovat (zvyšuje to PageRank, viz bod 5).
4. Když už publikujete ty úžasné a neotřelé články, chcete, aby je také někdo četl. Jenže to je ve světě, kde je více pisálků než čtenářů, docela problém.
5. Potom si dáte na stránky počítadlo (samozřejmě nastavené na počáteční stav aspoň milión návštěv) a najednou zjistíte, že váš blog navštěvuje kromě vás už jenom robot z Googlu.
6. A v tomto bodě to buď zabalíte (brblajíc na nespravedlnost světa) nebo prostě zatnete zuby a píšete dál.

Já doufám, že se mi tento bod zvratu právě podařilo překonat a už to bude jen a jen lepší, ale samozřejmě bych to nerad zakřiknul. Takže moji milí čtenáři, nenechte mě ve štychu!

Dnes vpodvečer jsem po práci unaveně spočinul doma v obýváku na gauči, abych si trošku odpočinul před hlavním spánkem dne. Z krásného snu o optimálním kódu mě probudily rušivé zvuky televize, a co neslyším? Na čétéčku zrovna běží program Zahrada je hra a jeho téma je natolik zajímavé, že pomalu rozlepuji oči (postupně jedno po druhém). Nějaký zoufalec se rozhodl s pomocí zahradního experta vybudovat na své mini zahrádce za domem zurčící potůček, protože prý nezná lepší způsob relaxace, než poslech bublající vody a žabího kunkání (však to znáte: Hu, huu, hhuu - Radime, vejš...). Tento špás ho vyjde bratru na sto tisíc. Inu vodu je třeba rozhánět čerpadlem a filtrace také něco stojí. Za odměnu však z křišťálového potůčku bude moci dokonce pít… možná i pes.

Tracy A. Burnsová čas od času přispívá do časopisu Reflex svým fejetonem nebo krátkým sloupkem. Zatím jsem jej četl dvakrát a v obou případech jsem se doslova válel smíchy.

První příspěvek by se dal shrnout jednou větou: Tracy odmala nenávidí komunisty, protože ji doma vštěpovali, že komunista rovná se zlý člověk s dobrým telefonickým spojením. Těžko říct, zda si Tracy ze čtenářů jednoduše utahuje nebo to myslí vážně. Přikláněl bych se spíše k druhé variantě, protože celý článek se nese v poměrně vážném duchu. A navíc Tracy je Američanka, čímž se ledascos vysvětluje. Ovšem jestli podobně černobílé uvažování je vlastní většině Američanu, pak pánbůh s námi…

Druhý článek vyjadřuje Tracyin postoj k moderním technologiím. Opět je možné jej shrnout v jedné delší větě (no dobře, ve dvou): Tracy není technický typ, tudíž není sto pochopit, jak fungují MP3, jak se vypaluje DVD a jakým knoflíkem se zapíná nový notebook, který, aby toho nebylo málo, má příliš krátký kabel a chudák Tracy zrovna nemá po ruce prodlužovačku. Nastalou situaci Tracy řeší již svým tradičním způsobem - rozpláče se.

Začínám chápat, proč je v Americe Apple o tolik populárnější, než u nás. Protože vyrábí počítače s jedním tlačítkem, MP3 se přehrávají a DVD vypalují (téměř) na jedno kliknutí, takže je dokáže používat i průměrně inteligentní šimpanz a s trochou štěstí by to mohla zvládnout i Tracy.

Ale zpátky k tématu. Jak je možné, že Reflex, dle mého názoru poměrně inteligentní časopis, otiskuje takovéto bláboly? Napadá mě jediné vysvětlení. Čtenáři se u Tracyiných sloupků baví stejně dobře jako já, válejí se smíchy pod stolem a těší se, až příště Tracy vyrukuje s ještě větší blbinou.