www.jaros.in

Tak jsem dnes ráno narazil na obrázek, který má znázorňovat sto slavných osobností jak z historie, tak ze současnosti. To, že jsem na obraze nenašel sebe, bych autorovi snad i odpustil, ale jak k tomu přijde třeba takový Václav Klaus, no nevím, nevím…

Dovolil jsem si pár vtípků převážně z programátorské a IT profese…
(sesbíráno různě na internetu)

Chlápek letí v balónu a najednou zjistí, že začíná klesat, nepůjde to zastavit a neví, kde je. Tak se rozhlíží kolem a pod sebou uvidí nějakého turistu.
Zavolá na něj: „Haló, pane, nevíte, kde jsem?“
Turista se podívá na chlápka v balónu a odpoví: „V balónu!“
Chlápek trochu naštvaně odpovídá: „To vím, ale tak mne napadá - vy musíte být z IT!“
„Jak jste na to přišel?“, zvědavě se ptá turista.
„To je jednoduché“, říká chlápek. „Vaše odpověď je zcela přesná a je mi úplně na hovno.“
„Jak vás tak poslouchám, vy musíte být z obchodního!“ říká turista.
„A jak jste na to přišel vy?“, ptá se obchodník.
„To je také úplně jednoduché“, říká turista, „vy jste v prdeli a můžu za to já.“ Tři známí - právník, programátor a umělec - probírají problematiku milenek.
Umělec povídá: „Pánové, ta vášeň je ohromně inspirativní a zrovna tak riziko, že na to manželka přijde.“
Právník to rozebírá odborně: „No, podle mého z toho koukají jen problémy. Skončí to rozvodem, alimenty a nakonec možná i vyhazovem z práce.“
A programátor se usměje a říká: „Je to ta nejlepší věc na světě, zvlášť když o tom manželka ví. To si totiž potom myslí, že jsem s milenkou, milenka si myslí, že jsem s manželkou a já můžu v klidu celou noc programovat!“

Jedná se o poměrně originální variaci na téma tamagotchi, které je dnes již poněkud málo cool a trendy. Proto výrobce Radica přišel s inovací v podobě hned celé sady několika tamagotchi-kostiček, které po přiložení k sobě spolu mohou vzájemně komunikovat. S trochou nadsázky by se tomu mohlo říkat třeba komunitní tamagotchi: „Stick People Sticking Together“.

V základu máte dvě kostičky (u nás se dají pořídit za nějakých 1000 korun), přičemž každou z nich „obývá“ pixelový panáček s vlastní osobností a také profesí (např. muzikant, záchranář nebo třeba úředník atd.). Zábava začíná, jakmile propojíte dvě (a více) kostiček k sobě pomocí magnetů. Postavičky se najednou začnou navštěvovat, hrát si spolu nebo se mohou i pohádat.

Další vylepšení spočívá v přítomnosti pohybového senzoru, což v praxi znamená, že s panáčkem můžete třást a hrát s ním různé hry založené na tomto principu. Kostičky se dají dokupovat a pokud jich nashromáždíte dostatečné množství, můžete si z nich vybudovat třeba takový malý paneláček…

V poslední době travím v práci poněkud více času, než by mé přítelkyni bylo milé, což mě inspirovalo (žřejmě též pod vlivem přepracovanosti) ke složení následující říkanky:

Trudný úděl japonských žen

(autor Pavel Jaroš)

Japonky skládají origami,
chudinky malinký - doma samy.
Hedvábný papír v ručkách obrací,
těžký je boj se sexuální frustrací.

Slunce zapadá nad Fudžijamou.
Z práce se manželé nedostanou
dříve, než projekt dokončí.
Pracovní doba nikdy nekončí.

Japonská žena trudný úděl má,
chudinka malinká - neukojená.
Marně psa Aiba za ušima hladí,
bakelit chlapa nenahradí!

V poslední době jsem se začetl do několika blogů, které kupodivu příliš nesouvisí s IT, ale přesto (či právě proto) jsou velice zábavné.

Za prvé se jedná o již dříve zmiňovaný Příběh strýčka (psal jsem o něm zde). Děj plný záhad a tajemna začíná nabírat obrátky a nedá čtenáři vydechnout. Moje přirovnání k Šifře mistra Leonarda se ukázalo jako poměrně trefné. Autorka (či autor) dokazuje, že i do tohoto žánru lze zapojit smysl pro humor. Například vyslovuje domněnku (ústy kardinála Lavady), že Dan Brown napsal svůj nejznámější román na zakázku jejího strýčka (nebo snad otce?), aby tak pošpinil pověst prelatury Opus Dei.

Dále bych chtěl zmínit stálici v mém osobním žebříčku, a sice Černého Petra - opravdového šéfa - což není tak docela blog, ale seriál článků, které vychází na pokračování jako rubrika měsíčníku BIZ a k mé velké radosti též na internetu. Jedná se o výjimečně trefné postřehy člověka, který má s korporátním prostředím opravdu bohaté zkušenosti a také mimořádný pozorovací talent. Firemní kultura je pro Černého Petra nikdy nevysychající studnicí inspirace a pro věrné čtenáře jsou na oplátku Petrovy trefné postřehy vždy spolehlivým zdrojem zábavy, ba i ponaučení. Ale proč se vlastně namáhám s vysvětlováním? Černého Petra čtou všichni a kdo říká, že ne, ten právě dočetl aktuální díl.

Moji rodiče mají domek na venkově, kam s Míšou - mojí přítelkyní - pravidelně jezdíme na víkendové návštěvy. Dům je to starý a jako takový má své mouchy, tedy spíše brouky a to doslova. Již jsme si zvykli, že se v mém pokoji čas od času objeví pavouk, kterého musím promptně odchytnout a vypustit ven, aby přítelkyně měla klidný spánek.

Teď na podzim se pro změnu přemnožili drobní hlodavci. Vyjdete ven a vidíte ty potvory úplně všude. Zatímco v přírodě myši přítelkyni nijak nevadí, sdílet s jednou z nich pokoj ji přijde nepředstavitelné. Co si budeme nalhávat, ani mě ta představa nikterak neláká. Jedna Miška v posteli je pro mě tak akorát .

Ale právě tato situace bohužel předevčírem nastala. Večer vejdu do pokoje a pohledu, který se mi naskytl, nejprve nechci uvěřit: jedna Miška už spokojeně pochrupkavá v pelíšku a druhá myška se uvelebila na horním lemu záclony, asi dva metry nad hlavou té první. Udělal jsem zásadní chybu - rozhodl jsem se je vzbudit. Obě. Nejprve mojí Mišku, která ihned vyletěla z postele s křikem a s nápadem jít si ustlat do obýváku. A potom nezvanou myšku, abych dokázal, že mám pro strach uděláno a celou situaci mám pevně v rukou.

Nedávno jsem objevil velmi zajímavý blog, který svým obsahem a pojetím vyčnívá na české blogerské scéně jako Rocco Siffredi po požití viagry. Jako autor je pod blogem podepsána mladá (a půvabná) dívka, která vypraví tajemný příběh o svém strýčkovi (respektive rodinném příteli) a pro dosažení napětí používá podobných prostředků jako Dan Brown či Joanne Rowlingová.

Docela mi vrtá hlavou, kdo za tímto blogem stojí doopravdy. Možná se jedná o začínajícího spisovatele, který vzal Šifru mistra Leonarda jako návod, jak napsat úspěšný román. Nelze ho však obviňovat z pouhého plagiátorství. Jeho/její vlastní invence spočívá především v tom, že jednotlivé kapitoly publikuje na pokračování a pro dosažení větší míry autenticity se (dle mého názoru) vydává za mladičkou studentku historie.

Na druhou stranu na tom vůbec nezáleží, protože se po delší době opět výborně bavím napínavou četbou a těším se na rozuzlení celé záhady.

Aktualizace 15. 3. 2010: Tajemství Příběhu strýčka konečně odhaleno samotným autorem Patrikem Zandlem. Ale že to trvalo zatraceně dlouho - celé tři roky. Doufám, že si co nevidět budu moci koupit knižní verzi. Vy, kteří Příběh strýčka zatím neznáte, čtěte od začátku.