www.jaros.in

O tomto zaniklém blogu, jehož autorem byl/je Martin Jaroš (shoda jmen čistě náhodná), jsem v minulosti již cosi zaslechl. Znovu mi ho připomněla blogerská řetězová výzva The 7 Link Challenge (#7links), která u nás proběhla minulý týden. Zúčastnil se ji mimo jiné i novinář Petr Koubský, který Vosu na jazyku zmínil mezi svými oblíbenými weby. To mě přimělo k tomu, abych se trochu prohrabal v internetu a dozvěděl se o těchto zmizelých a v okruhu „pamětníků“ kultovních stránkách něco víc.

Na původní doméně vosanajazyku.com samozřejmě pusto, takže přišel na řadu můj oblíbený nástroj Wayback machine. A ten, jako už mnohokrát, nezklamal. Podařilo se mi pracně vydolovat jednotlivé články (doplněno: …abych později zjistil, že jsem si tu námahu měl raději odpustit a jít rovnou na tuto adresu). Připadal jsem si při té archeologické práci tak trochu jako badatelé nad pozůstalostí Járy Cimrmana.

Ale podařilo se, takže se s vámi mohu podělit o kompletní sadu článků a nabídnout vám je ke stažení v praktickém balení. Tedy doufám, že mohu, navzdory tomu, že od Martina Jaroše nemám žádné svolení. Nechci si připisovat nějaké zásluhy, které mi nenáleží, pouze jsem dal do kupy to, co je na internetu volně dostupné.

Stáhnout Vosu na jazyku (315 KB)

[kliněte na obrázek pro zobrazení v plné velikosti]

Zdroj: Shoebox blog

Pokud jste ještě neviděli pořad Ano, šéfe!, který běží na TV Prima každý čtvrtek každé úterý po deváté hodině, rozhodně to co nejdříve napravte. Přícházíte o hodně. Hlavní kouzlo pořadu tkví v osobě Zdeňka Pohlreicha, renomovaného šéfkuchaře, jehož si majitelé různých druhů restaurací a stravovacích zařízení zvou, aby jim udělil lekci v byznysu zvaném gastronomie.

Zdeněk Pohlreich je ve svém oboru opravdovým profesionálem a jeho rady tudíž bývají ve většině případu k věci. Kromě toho ale čas od času (spíše častěji) vypustí z úst opravdovou perlu, kterou se pak bavím ještě hodně dlouho. Zde jsou moje nejoblíbenější hlášky (doslovnou citaci nezaručuji).

Aktualizace 16. 9. 2009: Včera byl konečně odvysílán první díl Ano, šéfe! z nové série, který jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. A stálo to za to. Zdeněk Pohlreich opět nezklamal a trousil jednu hlášku lepší než druhou. Do kamene je tesat!

Aktualizace 3. 3. 2010: Třetí řada pořadu Ano, šéfe! začala poměrně netradičně - návštěvou vybraných restaurací z předešlé řady. V prvním navštíveném podniku, restauraci Blue Point v Praze na Palmovce, si vzal majitel rady šéfkuchaře zřejmě k srdci. Zdeněk Pohlreich tedy nemusel litovat, že by nálepku „šéfkuchař doporučuje“ udělil nezaslouženě.

To s druhou restaurací Slepá kolej to dopadlo o poznání hůře. Prostory si pronajal nový majitel a začal v nich provozovat restauraci, která sice neurazí, ale ani v ničem nevyniká (snad jenom provizorním menu s nadprůměrným množstvím překlepů). Oba původní kuchaři z podniku odešli a každý zvolil svou vlastní cestu. Mladý kuchař Pavel Vedral se rozhodl vsadit na rychle nabytý „věhlas“, který si vysloužil v silvestrovském speciálu Ano, šéfe!. Zde se mu totiž podařilo zvítězit v mini soutěži o nejlepší pokrm, uvařený v šibeničním časovém limitu, se svými téměř syrovými žebírky.

Jeho ego tím pádem vystoupilo do nebeských výšin a rozhodl se na základě tohoto dílčího úspěchu založit propagaci svého kuchařského umění. Svoje fotografie s nezbytným logem Ano, šéfe! nacpal kde se dalo - na bilbordy, na plakáty, dokonce i do jídelního lístku. Když to uviděl překvapený Zdeněk Pohlreich, tak to samozřejmě nezůstalo bez komentáře (viz níže). Druhý, zkušenější kuchař se vydal poněkud jinou, ale mě osobně daleko sympatičtější, cestou. Otevřel si svou vlastní restauraci Šťastný hroch, která zaujme jak příjemnou domácí atmosférou, tak nadprůměrnou kvalitou kuchyně. Od Zdenka Pohlreicha si vysloužil pochvalu i možnost honosit se nálepkou Ano, šéfe! a jedno oko nezůstalo suché .

Hlášky ze třetí řady Ano, šéfe!

(průběžně aktualizováno)

• Komentář k minutce kombinující neslučitelné - smažené klobásy a jablka: „Tohle kdybych sněd celý, tak se mi budou zejtra u prdele rojit včely.“
• O hutné (a nepříliš chutné) sýrové krustě na pečeném lososu: „Když si to dáš dvakrát, tak si z toho můžeš spíchnout slipy.“
• O kladném vztahu Čechů ke smaženým pokrmům: „Tady kdyby kandidoval do parlamentu smaženej řízek, tak má devadesát procent.“
• „Mám hrb jak mandolínu…“
• „O tom radši nebudu mluvit, bych si nerad získal imidž sprosťáka.“
• „Venku je zima, že by tam nastyd i lední medvěd.“

• „Žádná prasečí chřipka, touhle zemí se šíří gastro-virus a všichni čekaj, že přijde ňákej doktor Damdydam…“
• O odmítavém postoji kuchařů: „Já si připadám jako kdyby se na mě netěšili, ty vole.“
• Komentář k rozhovoru s provozním: „Von mi vypráví kolik koupil masa na ptáčky, ptáček jeden… Na to kdyby mi tenkrát přišla státní, tak jsem seděl.“
• Ná nákupu potravin: „Tohle když koupíme, tak holky budou mít kalhotky dole ve vteřině.“ O regál dál: „Tady v kečupech nejsem moc silnej…“
• „Já jsem ukecanej, že bych mohl mluvit na sjezdu porodních asistentek.“
• Chvála vlastnoručně uvařeného pokrmu: „To je tak strašně dobrý, že jsem to spolknul bez rozkousání.“
• Reakce na neschopné kuchaře: „Kdybych si místo vás pořídil metr pařezu, tak jsem se aspoň vohřál.“
• Ani při druhé návštěvě restaurace si ZP moc nepochutnal: „Tohle už necháme, abysme měli lepší záběry a já si asi půjdu na záchod pohladit břicho teplou lžící.“

• O nepořádku v kuchyni: „Tady je takovej bordel, že se mlží i čočka u kamery.“
• O přepáleném fritovacím oleji: „Co to je…? Přefiltrovanej rak na lakve??“
• „Ke každýmu meníčku bych udělal bonus - dal bych tam gastrogel a živočišný uhlí zdarma.“
• O nevalném aroma v kuchyni: „Tady je teda vzduch jak v poklopci.“
• „Nebejt toho natáčení, tak bych se z toho poblil.“
• O nedopečeném kuřecím stejku: „To je kuřecí sushi…“
• O laxním přístupu kuchařů: „Vy to děláte jak vožralý milionáři…“

• „Dobrý den, das ist eine Kontrolle!“
• O přesoleném jídle: „Váš kuchař má rád sůl, asi bydlí ve Slanym.“
• O připálených těstovinách: „Tady zpívá Petr Spálený.“
• „Já vás hledám na Slepý koleji a vy ste v pr*eli.“
• O mladém, zato však nadmíru sebevědomém kuchaři, který na účasti v pořadu Ano, šéfe! postavil propagaci svého nového podniku: „Tady je vyfocenej v Kosmonosích v zatáčce nadživotní Vedral.“
• „Von se tady nechá vyfotit a támhle vaří kuřecí řízky s kyselou vokurkou.“
• „Ten pán, co je tady všude na těch fotkách, to je ňáká turistická atrakce?“

[kliněte na obrázek pro zobrazení v plné velikosti]

Zdroj: Federico Fieni

Nedávno jsem tady psal o pokračování Need for Speed, které mě překvapilo (po předešlých slabších dílech) svou velmi slušnou hratelností. Dnes bych rád zmínil hru, která nenavazuje na žádnou sérii, je zbrusu nová, ale přesto, pokud jste hráli Doom 3, vám přijde v mnoha ohledech povědomá.

[kliněte na obrázek pro zobrazení v plné velikosti]

Dead Space je v prvé řadě střílečka (ale viděná z pohledu třetí osoby), dále je stejné prostředí - opuštěná vesmírná loď zamořená mimozemskými potvorami. Povědomý je i level design, spousta stísněných chodeb ponořených do tmy. S tou tmou to naštěstí není tak zlé, takže se obejdeme i bez baterky, ale i tak přítmí navozuje patřičně mrazivou atmosféru. Na ní má lví podíl také perfektní ozvučení, které mi občas dokázalo pěkně pocuchat nervy a samozřejmě dostatečně odpudivé mimozemské příšery.

Navzdory nepříliš lichotivým recenzím musím konstatoval, že nejnovější díl ze série Need for Speed s podtitulem Undercover si mě získal svou velmi slušnou hratelností a přiznám se, že od dob NFS Underground jsem se u závodní hry už dlouho tak dobře nepobavil.

Co se mi na hře líbí?

1. Odehrává se ve dne. Grafika je tím pádem daleko pestřejší a kupodivu vypadá realističtěji. Ve srovnání s komiksovou, neony vyšperkovanou, grafikou NFS Carbon (ProStreet jsem nehrál) je to krok kupředu.

2. Rozsáhlé město, spíše několik měst propojených dálnicemi. Když už začínají být tratě v centru města trochu stereotypní, otevře se nová lokace na předměstí, která je graficky laděna naprosto odlišně a zase je na co koukat.

3. Nové herní mody. Například tzv. dálniční bitva, kdy se kamera přepne na pohled z vlastních očí (auto před vámi zmizí) a vy ve vysoké rychlosti kličkujete mezi okolními automobily a snažíte se soupeři ujet o stanovenou vzdálenost. Jindy zase dostanete za úkol zneškodnit šéfa nepřátelského gangu, do jehož auta musíte bourat tak dlouho, dokud ho nezničíte. Možná je trochu škoda, že se v tomto případě neprojevuje poškození i na vlastním voze. Drifting, známý z předešlých dílů, byl k mé velké radosti autory tentokrát vypuštěn.

4. Ovládání mi dobře sedlo do ruky, hlavně díky bleskové odezvě auta na moje příkazy. EA se chlubí tím, že kompletně přepracovali fyziku a řízení. Honosně tomu říkají Heroic Driving Engine, což je zjednodušeně řečeno fyzikální model, který dovoluje dělat s autem různé parádičky. Zvlášť působivý je rychlý přechod z couvání v jízdu vpřed.

5. Po grafické stránce vypadá Undercover velmi slušně. HDR efekty se mi zatím ještě nepřejedly, takže nemám problém s jejich nadměrným využitím. Modely aut jsou detailní a je radost na ně koukat. Jejich poškození se projevuje pouze vizuálně, na jízdní vlastnosti nemá vliv, ale to u tohoto typu hry vůbec nevadí, spíše naopak. Pochválit musí také video sekvence, které provází příběhovou částí hry.

6. Můžete se projet v Bugatti Veyron, což myslím zatím žádná jiná závodní hra nenabízí .

Co mi naopak na hře vadí, je ne příliš dobře zvládnutá optimalizace běhu na pomalejších strojích. Má už trochu dýchavičná GeForce 8600GT má s dosažením plynulého frameratu už docela problém. Myslím si však, že by se i z této grafické karty dalo vyždímat daleko více, což ostatně dokazuje například současný hit - závody čtyřkolek Pure, které mi fungují plynule i na plné detaily. Ale když to vezmu kolem a kolem, tak jsem s novou Need for Speed velmi spokojen.

Boba Smithe, mého asistenta, můžete vždy zastihnout, jak tvrdě pracuje ve své kóji. Bob pracuje samostatně, aniž mrhá časem zbytečným tlacháním se svými kolegy. Bob nikdy ne- váhá, má-li pomoci spolupracovníkovi, který si neví rady, a vždy dokončí zadaný úkol ve stanoveném termínu. Často přetáhne pracovní dobu, aby dokončil svou práci a obvykle vynechá i pauzu na kávu. Bob je horlivý jedinec, avšak bez špetky ješitnosti, navzdory svým mimořádným úspěchům a hluboké znalosti svého oboru. Boba můžeme zcela bez skrupulí klasifikovat jako špičkového zaměstnance, kterého nelze propustit. Vzhledem k uvedenému vřele doporučuji Boba povýšit do funkce ve výkonném vedení a tento návrh uvést v praxi co možná nejdříve.

Dodatek:
Ten idiot mi koukal přes rameno, když jsem psal tento posudek. Prosím, přečtěte si hodnocení ještě jednou, ale vynechte sudé řádky.

Přebásněno z anglického originálu.

Související

• Před svatbou a po ní